Fotografování po turecku

Nedávno jsem byl na prodloužený víkend v Istanbulu a vedle obdivu k nebývalým obchodním dovednostem tureckých obchodníků se mi současně podařilo otestovat novou E-3 od Olympusu.

Nebudu vás ale zatěžovat svým testováním, kterého si na stránkách našeho časopisu přečtete a užijete, zvláště posledním letošním vydání, opravdu dost (shodou okolností doporučuji i ten odborný, nezávislou laboratoří v Německu provedený test zrcadlovky Olympus E-3, který tam najdete také). Rád bych tu opět skromně zmínil jen několik svých postřehů z tureckého fotografování.

O tom, že fotím rád a od malička, jsem už myslím někde psal. To, že jsem fotografoval v Istanbulu znovu přesně po pětadvaceti letech konstatuji až teď. Změnilo se toho, a opravdu k většímu pohodlí a bezpečnosti každého turisty – fotografa, opravdu, opravdu mnoho.

Tenkrát mi to ještě připadalo jako opravdový Orient. Dnes je Istanbul moderní evropské město s krásnou nostalgií Orientu, alespoň co se centra týče. Jen lidé mi tam připadají stále stejně krásní. Jo a ta nádherná směsice, mou maličkostí stále obdivované cařihradské či vlastně konstantinopolské architektury zůstala. Nikdo ji nezničil a její focení je stále plné nových a nových zážitků.

Ale k těm krásným Turkům. Je jich hodně a jsou opravdu milí, slušní a ochotní. Vzpomínám si, že jsem před tou spoustou let také zkoušel fotit lidi v ulicích, parcích na nárožích a v kavárnách. I teď jsem je fotil a byl jsem znovu a znovu překvapen. Fotografují se na rozdíl od jiných národů hrozně rádi. Postojí, usmějí se a ani se nesnaží vytvářet strnulé pózy. Nevěříte? Zkuste si to.

A ještě jeden postřeh. Na každém z istanbulských mostů včetně toho nejznámějšího, Galatského, stojí s dlouhým prutem nejméně stovka rybářů. Usmívají se, házejí malé návnadové krevety do moře a … a občas nějakou tu čudlu uloví. A když jí chytí, tak mají nesmírnou radost a klidně se nechají se svým úlovkem vyfotit. Jak malí kluci. Fotil jsem je taky rád.