Jak jsem přebíral zlato

Když jsem přesně před týdnem stál na slavnostním podiu Českého muzea hudby a přebíral z rukou velkých mužů našich médií krásnou skleněnou trofej za Nejlepší časopis roku 2006, prolétla mi hlavou (jak se to obvykle při velkých událostech stává) všechna ta krásná léta, ty krásné roky prožité s českou a světovou fotografií na pracovním stole a nejen na něm. Nebudu zastírat a dokonce jsem se to pokusil i do nastrčeného mikrofonu sdělit, že za ten obrovský úspěch časopisu, který vyrostl z malého sešitku s názvem Advanced vděčím Milanovi a všem stávajícím i minulým v Atemi a také, a hodně moc, naší grafičce Báře.

Byl to nádherný pocit, dívat se na nominace nadupané českými mutacemi těch nejslavnějších světových časopiseckých titulů a mezi nimi FotoVideo. Byl to pocit člověka, který přes naprostou podporu těm nejnovějším digitálním a IT technologiím stále věří a ví, že psané a tištěné slovo a hlavně kvalitně vytištěná fotografie nemá v internetu konkurenta. Jednalo se o klasicky rozporuplný pocit člověka, který se bez internetu a elektronické komunikace nemůže obejít, protože obojí právě potřebuje k dobré a kvalitní přípravě tištěného časopisu, který se stal nejlepším za celý rok 2006.

A tak jsem si to pomyslné zlato převzal, včetně velké, sametové trouby s diplomem a vydal se pomalým krokem malostranskými ulicemi. Procházel jsem jako čerstvý diplomant prostředím úžasně fotogenickým a tolikrát slavnými fotografy zachyceným. Za zády slavný Sudkův ateliér, vpravo nezapomenutelnou Kampu, nahoře Jánský vršek a o hodný kus výše slavné panorama Hradčan a okolo samá známá jména starých malostranských hospod. A napadlo mne asi totéž, co spoustu známých i neznámých fotografů přede mnou – dám si pivo, abych si to ještě více užil. A tak jsem ten večer přebral zlata dvě… to druhé, tekuté opravdu pořádně!