Vzpomínka na frajera

Počkal jsem si, až se o něj bulváry přestanou zajímat...

Je to vlastně jen pár dní, co jsem se s ním tiše rozloučil, a je to hrozně krátká doba na to, abych si opravdu uvědomil, že toho šíleně správnýho chlapa už v žádném dalším filmu neuvidím. Těch pár dní jsem i tak trochu váhal, zda tato má zpověď sem vlastně patří a zda s ní někoho nenaštvu.

Jasně, žijeme optimismem, jsme happy a on takovej byl. Tvrdej a nesmlouvavej a přitom veselej a hrozně živej chlap tělem i duší. Možná i toto mé tvrzení se bude zdát někomu divný, ale vím to, je to fakt. Jsem teď fotografickým šéfredaktorem, a tenkrát, v dnes už dávných počátcích let devadesátých jsem, v jiné funkci a asi jako málokterý Čech, měl možnost se s ním potkat, popovídat, poklábosit o koních, pivu, filmu, Havlovi a Praze, o všem a hlavně o jeho dresingových obchodech.

Pořád mi opakoval: „Vím, ten váš president Havel mne už k vám zval, chtěl bych se tam podívat, ale já fakt nevím, zda bych ty svý produkty u vás mohl prodávat“. Bylo krásné, irské, podzimní, slunečné počasí, stáli jsme ( celý den) většinou někde poblíž paddocku (tehdá se jel myslím stý ročník Velké irské národní dotovaný několika miliony dolarů...) a koukali koním na nohy a na zadky. A nejen koním...

Zajímavé na tom všem je, že za celý den nepadlo ani slovo o filmu. A já přitom viděl ty jeho všechny a několikrát. Modrýma očima bloumal po těch nohách a zadcích, občas si dal kousek dobrého lososa a byl jeden velký úsměv. Jeho oči zářily stejně na irskou presidentku, jako na posledního žokeje, měl evidentně strašně rád život a lidi kolem sebe a užíval si to. A já taky, co si budu zapírat, že? Rozdával jsem autogramy spolu s ním (on mně k tomu přinutil..) a fakt na ten den nikdy nezapomenu.

Na něj se fakt nedá zapomenout. Jmenoval se Paul Newman!